dlouhou dobu jsem tomu nevěřil nebo jsem si nijak nepředstavoval, že se do japonska opravdu podívam. když jsem ale stál 13.10. na letišti v. havla v praze s letenkou v ruce, tak mi to poprvé začalo připadat trochu skutečné a najednou jsem z toho byl trochu naměko. do země vycházejícího slunce letím s turkish airlines, boarding oznamuje nějaká pani česky a jakoby nepřátelsky - kontrapozici pak vytvoří má spolucestující, která se omlouvá i za to, že si zapíná kabelku. chvíli se na mě dívá a pak se bezelstně zeptá: "are you an artist?"

chvíli po startu je praha v mlze a pak už jen bílá spojitá plocha pod námi. do istanbulu, kde přesedám, přilétáme "za chvilku". rozlehlá letištní hala připomíná babylón - procházejí a střetávají se tu kultury ze všech končin. někdo si jede v jedné ruce telefon a ve druhé misbahu. wifi ve starbucks chce k loginu účet na f@c|<%0|k nebo registraci přes mail, takže do toho nejdu, žadnou otevřenou wifi jsem nenašel - shouganai. při procházení halou na mě z reklam koukají stejně bílé a pohublé modelky jako v praze, pekelné stroje segway proniky také až sem, že jste jinde je poznat i podle vzorů na podlaze. v letištní mešitě je prádzný bílý svatostánek orientovaný k mecce a měkký koberec - modlím se po svém, i když snad ke stejnému ____. na chvíli mě přepadne strach, že mi někdo čorne kecky, ale je to v pohodě. muslimové se tu modlí ve všech prostorách. po chvíli bloumání usedám na odpočívadlo a tři chlapíci předemnou začnou čistit okna - takové krátké kaligrafie mopem. ten "hlavní" je u toho fotografuje, asi aby dokázali že jejich práce není nějaké simulakrum. mají z toho legraci. zase chvíli bloumám, u stánku si poslechnu famous blue raincout, a tak dále a podobně - pět hodin čekání na letadlo to tokya uběhne jako nic...


druhou - delší - část letu trávím četbou knihy japonci jak je neznáme od v. a. pronnikova a i. d. ladonova, ze které je hezky cítit, jak je navátá duchem "vědeckého" marxismu-leninismu. lepší příručku se mi ve shonu před odletem v mé knihovně najít nepodařilo. nicméně věřím tomu, že se z ní snad nějaké minimální předporozumění po náležité abstrakci získat dá. zaujme mě pasáž popisující specifický výraz fúrjú (fú - vítr, rjú - proud), kterým se údajně v japonštině vyjadřuje pocit krásna. samozřejmě hned myslím na noise. zajímavé jsou i pasáže o hagakure, bušidó, giri, lázních sentó, divadle nó... příval informací protínám sledováním nového mad maxe, jehož "příběh", vizualita i postapokalyptičnost jakoby vypadly z oka jedné z mnoha epizod hry borderlands 2. střídavé bdění a spánek mi zadělává na solidní jet lag. nutno dodat, že servis a kvalita pohoštění tureckých aerolinek je vynikající.
na letiště narita přistáváme až za tmy, 14.10 kolem půl sedmé večer. asi vzhledem k tomu, že jsem v imigračním dotazníku zaškrtl, že nepřevážím žádné drogy (myslel jsem na litr a půl slivovice) ani zbraně (myslel jsem na nářaďový nůž victorinox, který jsem raději nechal doma) vše proběhlo hladce a když jsem celníkovi ukázal zvací dopis z youkobo gallery, tak se usmál a nechal mě jít. za 3100 yenů si kupuju lístek z narity do stanice kichijoji. existujou sice levnější cesty, ale využívám pohodlí toho, že mě bus doveze kousek od místa, kde budu bydlet. přeci jen se na noční dobrodružství a první kontakt s tokijskou dopravou ještě necítím. představa že bych musel cestovat do městské části suginami z uena, nebo shinjuku mě (prozatím ještě) děsí. na letišti si kupuju v automatu za 120 yenů první japonský drink, pokukuju po hermeticky uzavřené kuřácké budce, koukám na chapíky co pomáhají nakládat do busů kufry, oni koukaj na gajdžina (cizince). japonci čekají spořádaně v řadách. vzduch je tady nějak zvláštně sladký a kořeněný. taky tu je cítit ohleduplnost. překvapěním je že poslední busy na kichijoji odjíždí v 18.30 a ve 20.55, pak už nic. no aspoň ten poslední stíhám. simka od t-mobile se mi nechytá, ačkoliv mě úředníček v praze přesvědčoval o opaku. mají tu otevřenou wifi, tak dávám vědět nejbližším.


cesta z narity na kichijoji trvá asi hodinu a půl, pozoruju noční město, z dálky je vidět ruské kolo daikanransha i tókjó tawá. teprve po výstupu z autobusu mám pocit, že se dotýkám tokia. navzdory tomu, že kichijoji není asi možné, co do dojmů a impulsů, srovnávat např. se shibuyou, tak na mě v prvních chvíli působí dost silně. obrazy co mám v paměti díky shlédnutí blade runnera a ghost in the shell rychle blednou a nahrazují je bezprostřední vjemy. po chvíli zírání se vydávám asi na 2km dlouhou procházku přes zempukuji park ke galerii youkobo, kde mám do konce tohoto roku pobývat. ruch a neony kichijoji po chvíli zmizí a přede mnou se otevírají jen úzké uličky s malými rodinnými domky a cvrkání cikád. jednu najdu i na cestě.