druhý den se budím překvapivě brzy ráno a vzhledem k tomu, že setkání s tatsuhikem mám až v 11, tak vyrážím na průzkum nejbližšího okolí. obcházím park zempukuji. ve stojánku jsou vystavená hōki, neboli japonská košťata a soudě podle jemných škrábanců na ušlapané hlíně tu dnes někdo ráno už zametal. pozor děti, poletování s drony je zde zakázáno. pokračuju stejnou cestou jako večer ke kichijoji. v obchodě si kupuju instantní nudle, jakýsi rosolnatý koláček (není to onigiri, chutná skvěle) a pivo v plechu (200 yenů). vypadá to, že hlady neumřu. arigato gozaimas, trochu se ukloním, ale pak mi přijde, že stejně dělám něco nepatřičného, když se k prodavačce (která se ještě pořád uklání) u dveří otočím zády. narazím také na dva chrámy, domnívám se že jde o šintó, neb mají torii. v jednom z nich se podle návodu naučím jak se správně modlit (2x uklonit, 2x tlesknout, samotná modlitba, 1x uklonit). zaráží mě, jak jejich tichá a přívětivá atmosféra kontrastuje s ruchem ulic a pasáží.
zpět do youkoba. tatsuhikovi předávám slovácké "tatami" a domácí pálenku, pak následuje byrokratická mašinérie, podepisování řady lejster, seznámení s paní hiroto murata, diskuse a popíjení čaje. tatsuhiko přepisuje moje jméno do katakany, pobaví mě tím, když mi ukazuje jak se v kanji píše strom, les a velký les. krátce po obědě vyrážíme všichni společně i s dalším residentem eddiem clemensem na srbskou ambasádu, která se nachází kousek od stanice sengakuji. při jízdě autobusem na ogikubo si paní hiroto všimne mých, poněkud více vzrostlých, chloupků na uších a chce si je osahat. já na to: "no, no, no, don't! these are very sensitve - i just catch high frequencies with them." ona na to: "ooo, real sound artistooo" a pořád se smějem. na ogikubo poprvé nasedám na tokijské metro, fíha, jízda...
ještě před návštěvou ambasády stihnem navštívit pachinko-hernu hollywood. pachinko je japonský fenomén, o kterém se zmiňuje už např. wim wenders v dokumentu tokyo-ga. desítky lidí sedí za automatama vzdáleně připomínající pinball a snaží se dostat tisíce malých kuliček na to správné místo. ping ping piooou. v herně je neuvěřitelný šrumec - procházím dlouhou chodbou a jediné na co se zmůžu je říct tatsuhikovi, že s noisem v japonsku asi neuspěju, protože tohle je mnohem intenzivnější - a navíc multikanálově. no nic...
po pachinko odpalu se jdem ještě zklidnit do hara muzea, kde je výstava sbírky fotografií deutsche bank - asi víc než obsah galerie mě zaujme samotná architektura budovy. ale přeci jen tu něco je: l'espace zero od j. p. raynaulda, my drawing room od yoshimoto nara, rondo od yusumasa morimura (takový japonský jeff koons). muzeum disponuje krásnou zahradou, ve které ještě jednou narazím na hōki - tentokrát spořádaně semknuté do jakéhosi plotu - jméno autora instalace si už ale nepamatuju.
srbská ambasáda - kdysi jugoslávská ambasáda - kam se poděla slovinská a chorvatská část se raději neptám - výstava 2+2 vypadá jako... ehm... no asi jako každá jiná výstava pořádaná na ambasádě. hodně to tu přebíjí lustr a byrokratickým duchem nasáté zdi. japonská dvojka přeci jen zaujme: mitsonuori kurashige a hlavně tedy masami yoshioka a jeho dynamický piece - zdálky vypadá jako kresba tuží, ale jsou to proužky látky nalepované na zeď. (připomíná mi nespoutaný graffiti styl magnuse gustafssona aka nuga. ke graffiti se snad ještě nějak dostanu, teď jen ve zkratce: tokio vypadá nepopsaně. doposud jsem narazil jen na pár menších a nesmělých tagů a když šlo o nějaký větší piece, tak byl nedokončený. proč asi?) ke strávení ártu se tu servírují jen drinky, poprvé zahlídnu japonku v tradičním kimonu, smalltalk s ambasadorem, všichni si tu vyměňují navštívenky jak diví, odcházím to rozdýchat na zahradu,..., klid. po cestě zpět nás nepustí do soukromého mitsubishi parku.
den uzavíráme všichni společnou večeří v restauraci na tatami někde kolem kichijoji. paní hiroto zve. "hlavní" chod tvoří gyōza - knedlíky plněné vepřovým a taky yakitori - takové ražniči, ehm. zapíjíme to sapporou, kromě jiného je tu zelí, syrový tuňák a další ingredience. správně zakouřeno - asi jako na nádražce v dejvicích. řeč mezi námi se stáčí do všech možných zákoutí - počítání fází měsíce, sentō, změna novozélandské vlajky, šintó, laibach. jídlo mě příjemně unaví, takže se těším na spánek. nemůžu ale zabrat až do brzkých ranních hodin, usínám s východem sluncem a "krákáním" místní vrány. ona vlastně nekráká, ona zní tak jako by to "kr" spolkla a vypustila ze zobáku jen "ááá..."