[j-a-p-o-n-s-k-y-b-l-o-g]: >>>>>>>>>>>> cat /dev/mem/michal_cab > /dev/sda


dnes odpoledne vyrážíme všichni (tatsuhiko, hiroko, elly wan, eddie) do yokohamy - resp. na její předměstí - v galerii azamino probíhá výstava několika mladých japonských a čínských umělců. užívám si jejich doprovodu, takže nemusím myslet na to, kde a na jaký vlak přesedat. po druhém přestupu si říkám, kdy už teda nastoupíme do toho "skutečného" vlaku, který nás do yokohamy přiveze... když tu náhle - ani ne po hodině - jsme v yokohamě, fajn...

v atriu galerie probíhá úvodní řeč a vzhledem k tomu, že se stále překládá z čínštiny do japonštiny, tak se nesnesitelně protahuje. nevím jestli je to místní sado-masochistický kolorit, ale úvod před výstavou na ambasádě byl podobně vyčerpávající. funguje to na mě jako vydražďování, takže tesně před tím, než řeči skončí vyrážím do galerie: zaujme video o životě babičky od ling zongquan - ruralistické záběry mi připomínají něco vlastního - zamlžená krajina, paní ve vaťáku kouří cigo tlusté jak palec, kozy a prasata, někdo leží pod traktorem a opravuje ho, furt to nefunguje... a pak tedy hlavně dvě práce od wada masahira. černobílé snové mytologie z lesa, pojídání kraba s pocitem jakési viny a dluhu jak je popsal anaximandros: "všechno si navzájem platí pokutu a pokání za své vzájemné křivdy, děje se tak „nutně“ a „podle pořadí času“. jednu instalaci tvoří videoprojekce v kombinaci s masážním křeslem - vynikající!

po verni je neformální setkání a piknik v horním patře budovy. chvíli stávím na terase pozorováním města a pak se vrhnu do společenského toku. aby to šlo lépe, tak si dávám pár sklenek saké. nakontaktuju wada protože si říkám, že by klidně mohl své věci prezentovat na festivalu v olomouci nebo jihlavě. pak se z ničeho nic všichni v místnosti ztiší a kurátorem je představena autorka pohoštění. krátce okomentuje vše co je servírováno - jsem z toho paf a přijde mi to moc sympa. od kurátorky z yokohamy dostanu vstupenku na výstavu cai guo-qianga, takže to vypadá, že se do tohotle města zítra zase podívám, protože ona výstava právě končí.

po příjezdu zpátky a ceste z kichijoji se ještě stavíme v malé kavárno-gelerii jménem ongoing, kde v horním patře mají také galerii, takže vpouštění ártu pro tento den ještě není konec. atmosféra je tu, jako u většiny neziskovek, rodinná. dám si pár piv a zbytek večera prodiskutuju s hiraku suzuki - první japonský anarchisa, kterého tu potkávám. v ruce drží knihu o ulrike meinhof a studuje v berlíně. říkám si, jestli je to v pořádku, že naše kontinentální dědictví naleprává tak soudržný a kompaktní systém - zašlá sláva japonska 17. století. cha! během večera mi oblečení stihne navát až po spodní prádlo směsí cigaretového kouře, hovězího vývaru a výparů z alkoholů - něco jako u antoníčka.



...
...

na druhý den dopoledne se pokouším zkonvertovat si offline mapy pro aplikaci osmscout, která mi běží na linux telefonu. nemám na to ale dost trpělivosti, tak si udělám jen pár screenshotů, opíšu si názvy dopravních společností se kterýma mám cestovat a vyrážím. poprvé na vlastní pěst do změti místní hromadné městské dopravy. stačí se podívat na její mapu a bude hned jasné, že situace je trochu komplikovanější než v praze. ehm. situace je o to složitější, že je tu několik různých dopravních společností. koukám na tokijský "idos" - tedy na web train route finder by jorudan, dobíjím si kredit na pasmo kartu a nasedám. dnes ne na předměstí ale přímo do centra yokohamy. jde to lehce, jen jeden přestup na shibuya (z kichijoji beru keio inokashira lain a ze shibuye pak tokyu tokyo line, cesta trvá cca 40 min, cesta tam i zpět stojí 960 yenů).

na nádru v yokohamě jdu intuitivně do východních exitů, které vedou směrem k art muzeu. pořád si nemůžu zvyknout na to, že když koukám na mapu někde ve městě, tak není orientovaná standardně západ-východ-sever-jih, ale že je narotována podle toho, kde stojíte a na co se díváte. trocha toho mind-bendingu neuškodí. procházím moderním a rozhlehlým prostranstvím směrem k muzeu, napadají na mě mrakodrapy a věž místního operátora domoco. vzduch je svěží - inu jako v přístavním městě.



architektura muzea ártu v yokohamě je někde na půl cesty mezi mauzoleem a rybářskou přístavní halou (strop). posledí den výstavy čínského umělce cai guo-qianga, co ty svoje plátýnka vypaluje střelným prachem - takže vlastně tradicionalista. název: there and back again. hned před vtupem do první místnosti je varování, týkající se obscénního obsahu. říkam si,no tak to jsem zvědav - halu vykrývají 4 obří plátna, variace na roční období v duchu japonských erotických dřevorytů shunga. nicméně už po chvíli pozorování mě začne provedení i visuální stránka vystaveného nesnesitelně drát, tak raději utíkám dál. no a ono je to dál ještě horší, jauvajs, au. po kýčovitých ala-shunga ohořelých plátnech se servírují přičmoudlé keramické kachle s květinovými motivy, následované full-hd dokumentem, ve kterém je slowmo-super-cheesy video se záznamem jak dílo vznikalo. do toho mistr hovoří o svém světonázoru a významu jeho díla. uff! zajímavější než výsledek mi v jeho případě přijde metoda, kterou používá - performanci o střelném prachu jedoucím po plátně bych si klidně dal. vzpomenu si na adama železného... tak dál - následuje překvapení: místnost s preparovanými(?) vlky, jež jsou komponováni do dynamické křivky vzestupu, nárazu na sklo a pádu. vtip a hodně vrstev - tohle se mistrovi povedlo.

ve stálé expozici muzea je výběr z evropského dědictví od začátku 20. století: kandinskij, arp, dix, dalí, schwitters, atd. zajímavým jevem jsou vystavení umělci, kteří pokukovali po evropském ártu a pak ho napodobovali, takže tu mezi jinými najdeme epigony dalího nebo impresionistů. do oka mi padnou grafici kitayoka fumio, hamada chimei a abstraktní malba od kawabata minoru. tradiční japonské umění je zde reprezentováno např. yokoyama tikanem. pak je tady krdel tisků od paula jacouleta.

jsem už celkem utahaný, ale i tak se vydávám směrem k pobřeží a zábavnímu parku, co je kousek od galerie. další hysterická podivaná. dž-dž-dž, uááá, poing poing. v herně sleduju s obdivem kluka co hraje excelentě a roboticky na taiko automatu. jsou zdá se dost populární. kluk to dává neuvěřitelně. ve hře jde o to, že musíte bezchybně zahrát rytmus co vám automat ukazuje (podobně jako např. jako je tomu ve frats on fire). no tak dál. vydávám se směrem k cosmo clocku 21, což svého času bývalo největší ruské kolo na světě (proč vlastně říkáme ruské?) - má něco přes 100m do výšky. říkám si, že dát si jízdu by byla hezká příležitost k odpočinku a tak si za 800 yenů kupuju lístek. jízda trvá asi 15 min a výhled je opravdu velkolepý - přístav, moře, mrakodrap landmark tower sky, malinkatí lidi co čistí okna v interkontinental grandhotelu, nevidím žádné ptáky. neotvírej ty dvířka, neotvírej ty dvířka. po jízdě ještě chvíli brouzdám bulvárama a pak zas pomalu na stanici a zpět do tokia. po cestě zaspím jako řada ostatních ve voze.






abych toho neměl málo tak ještě vystoupím na stanici shibuya. a navzdory únavě se koná dokonalý odpal do transcendentálu. z každého druhého domu na křižovatce křičí reklamy. do toho ještě občas projede nákladní auto - taktéž s ozvučenou reklamou. aktivisti, kteří volají po vyřešení situace ve fukushimě - vláda říká, že situace je pod kontrolou, ale domorodci to vidí jinak. lidé se setkáváji u psa hachiko - v nějakém ohledu mi příběh tohoto akita inu připomíná příběh důstojníka hiroo onody, pro kterého druhá světová válka skončila v roce 1974. tisíce a tisíce lidí co se vždy na přechodu na chvíli zastaví a pak zase rozejdou. vydávám se od křižovatky vždy tam a zpět po paprscích ulic. dávám si dvě onigiri na posilněnou, sem tam zočím nějaké graffiti - ze dvou podobných pieců identifikuju jednoho autora co dělá věci ke sloupům bílou. na chvíli zapadnu do několikapatrové tower records - budova je odshora až dolů nacpaná různýma cd. najít se tu dá asi všechno - od dvořáka až po babymetal. v jednom z pater je trendy book store, kde nacházím - pro mě legendárního a obdivovaného - jima woodringa no a také knihu tank tankura od gajo sakamoty. hm,hm, asi se sem ještě vrátím. pak zas na ulici - místo výlohy velké akvário s katifugu, vypadají dost nešťastně. najednou se zhora otevřou dvířka, objeví se podběrák a tři vyvolené bytosti čeledě tetraodontidae putují někam nahoru - asi k turistům chtivých trochu restauračního adrenalinu. ... ještě před úprkem na stanici kupuju v tax-free shopu nudle, řasy a něco o čem netuším co to je.






v hale na shibuya stanici ještě chvíli zkoumám obří nástěnnou malbu od taro okamoty s názem mýtus zítřka. atomová bomba, hořící lidi, nějaký démon hraje na flétnu - celkem silné memento. tum-dum-tum-dum-tum-dum-klop-klop-klop-klop. doma si dávám ještě nudle s řasama, otvírám to, o čem jsem neměl tušení co to je a ... je to ... natto! fermentované sojové boby co vypadají jako mozek nebo vnitřnosti z béčkového horroru. je to fenomén - zkouším k nim přičichnout a vůně mi nepřijde nijak odpudivá, tak je zamíchávám do nudlí a poprvé zkouším co to se mnou udělá. prvních pár soust vstřebám bez problémů, ale pak se nemůžu ubránit dávivému reflexu kvůli slizu ve kterém jsou boby obaleny. dávám si pauzu, zapíjím to vodou a zkouším znova pár soust - ale prostě to nejde. uff, vzdávám to - odteď pro mě existují dvě věci, které mám problém vstřebat: držťkovka a natto. dobrou noc...