dnes za sebou mám první týden pobytu v tokiu. (k uploadu textu se dostávám se zpožděním, pardon). napůl akomodovaný, napůl odvařený. poslední dva dny jsem jsem se pokoušel nakontaktovat lidi z nosie scény a "undergroundu". ozval se marahiro wada, hikaru suzuki, nobuyuki sakuma (diky gnd), hakobune, ryota okazaki aka LZ129 (díky vítku), akihiro kubota z tama uni (díky givane) který byl školitelem renick bella - zatím jediný livecoder, kterého jsem v tokyu objevil (hadám, že jich tu ale bude víc). a v neposlední řadě také petr holý z chegokury (díky juro). tak snad z toho nějaké koncertování po tokiu vzejde...
prověřil jsem také poprvé jízdu na kole po tokijských ulicích, jen přeorientování na levou stranu chvíli trvalo - hodí se to také u eskalátorů. apropo madla u eskalátorů v tokiu vám pod rukou neujíždějí. při jízdě jsem nikomu, ani sobě neublížil a projel jsem trojúhelník youkobo, ogikubo a zpátky přes kichijoji. parkování bylo celkem peklo - ale jiného řádu než třeba parkování kol v amsterdamu. na ogikubo jsem našel vyznačené parkoviště pro kola před jedním obchoďákem. sesedám, že najdu volný slot kam bych kolo dal, hledám, hledám, nic nenacházím, vracím se ke kolu a --- kolo nikde! propadám panice, hledám ho, pobíhám sem a tam a najednou ho vidím zaparkované v jednom ze slotů. dochází mi, že jeden z hlídačů ho prostě vzal a zaparkoval, tak jak to má správně být, tak tak, ufff... jinak se mi zdá, že tokio je placka, vedle silnic vždy sdružený chodník pro chodce i cyklisty, takže pro milovníky jednostopých vozidel poháněných silou lidských svalů je to tady optime situace. na ogikubo navštívím poprvé automatovou nudlárnu a dávám si hutný vývar s udon (うどん) a plátky vepřového. za 500 yenů to chutná obstojně.
cestou jsem navštívil také další dva kláštery: menší u ogikuba - jménem komyoin, kde měly sošky buddhů (nebo boddhisattvů?) oblečené do červených šatů. takové místní pražské jezulátko, říkám si. a větší šintó chrám jménem igusa hachimangu, který máme od youkoba v podstatě za rohem. tady si později udělám profilové ninja fotky. opravdu krásné a tiché místo, přechodu do posvátného prostoru navíc pomáhá opravdu monumentální torii a delší cesta álejí. cesta je pečlivě umetená a uprostřed je nametený písek - to je cesta pro bohy a nemělo by se na po ní chodit. nějaký otisk, nebo stopu po kole na ní ale přeci jen občas okem zachytím.
tatsuhiko mě nakontaktoval na miku a watanabeho, kteří mi dělají průvodce po akihabaře - místě, kde se scházejí fanoušci manga comixů, anime - no prostě otaku. kromě toho je to ale místo, kde najdete spoustu obchodů s eletronikou. nejprve kupuju to nejnutnější - handagote, tedy páječku, redukce z evropské na japonskou zásuvku, dvoulinku atd. není problém sehnat tady ani raspberry pi - parada (např. obchod marutsu - takové japonské GMko - jen prodavači nejsou tak vypruzení a součásky si můžete sami nabírat ze stovek šuplíčků). takže základní komponenty k tomu, abych mohl začít pracovat mám. po rozloučení s průvodci dál bloumám uličkama, ve kterých jsou v takřka pravidelných rozestupech rozmístěny holky v anime oblečcích, usmívají se mávají, rozdávají reklamu. jiná lidská reklama: u některých obchodů jsou zas chlapíci se zesilovačem, jedou dost překotně, hádám že o poesii ve veřejném prostoru asi nepůjde. omylem se dopouštím impertinence, když se pokouším v jednom z podniků natáčet anime holky jak zpívají a tancují. asi po dvaceti vteřinách se přiřítí malá japonečka, strhne mi mobil dolů a ukazuje nekompromisní gesto - překřížené ruce. gomen nasai, gomen nasai... sunu se dál, okem zavadím o hmyzáka, že by cikáda? kdepak, to bude šváb. ano, švábi do akihabary určitě patří, ještě že tenhle nemá v hlavě elektrody, jak jsem to viděl u dálkově ovládaného arduino-švába. brr!
že bych zašel na koncert? tak vcházím do baráku s nápisem big apple, což je několik podlaží naládovaných jen pachinko automatama. projíždím eskalátorem nahoru a dolů, každé patro má jiný charakter, jízdou po eskalátoru se zvuky jednotlibých pater hezky prolínají. dž-dž-dž rrrrr pioui pioui dž-dž-dž. pak venku na ulici potkávám bezdomovce, co v rukou svírá nějaký malý herní automat a taky paří. fíha, hrajou tady opravu asi všichni. jedinou silnou asociaci, kterou v tu chvíli mám je: únik do fikčního světa...
....
chtělo by se mi ještě napsat něco strukturovaně, uváženě, až esejisticky (o-ó), ale nemám na to teď náladu - však ono to ještě příjde. takže už jen heslovitě. kanadrill aplikace celkem zafungovala - umím už skoro celou hiraganu, takže ve vlaku přečtu s chybama a jako prvňáček názvy některých stanic. např. よつや - yo - tsu - ya. naštěstí tu jsou názvy všech stanic i v romaji, takže to jde. katakana je možná užitečnější pro nápisy, mapy atd. - mám ten pocit. o kanji se nepokouším. tatsuhiko mi vyrobil navštívenky - poprvé v životě něco takového mám. moje jméno v katakaně vypadá tehle: ミヒャル・ツァーブ. jak se vizitka používá jsem viděl na srbské ambasádě, takže asi vím jak na to. nějaká performance na tohle téma asi ještě proběhne. vzpomínám na diplomku davida helána. také za sebou mám první zemětřesení - seděl jsem v ateliéru a dům najednou udělal takové vžum-vžum. ani ne vteřina to byla. seběhl jsem dolů, v kanceláři seděla paní hiroto: "yes, yes that was an earthquake, but just smaaaal one..." a směje se. jsou na to zvyklí, pro mě to byl ale těžko popsatelný a silný zážitek. mysterium tremendum?
seznámil jsem se konečně také s jaimem - kromě makiko, kterou jsem již potkal a proved po galeriích v praze někdy během léta - ještě jeden ze zaměstnanců youkoba, domlouváme spolu termíny výstav a nějaké další organizační detaily. mezi řečí se ho zeptám, jestli jsou v japonsku nějaké nativní feministické umělkyně (na základě toho, jak spíš intuitivně roli ženy v japonské společnosti vnímám) a jako odpověď jsem dostal tento link. umělkyně megumi igarashi šla (na krátký čas) do vězení za to, že se projela v kánoi ve tvaru její vagíny. je tady trochu cítit jak je to jinde. ehm.